Kletečková Magdalena
607 687 008
9.A
Věk: 14 let
31.1.1997
Pohůrecká 16
Jihočeský kraj
Pes nejlepší přítel člověka
aneb co je na tom pravdy
Už odmala jsem toužila po psovi, který by mě doprovázel na každém kroku a byl mým dobrým čtyřnohým přítelem.
Když mi bylo 9 let v mém životě se objevil můj první pes. No pes, pokud se pes o velikosti pytlíku mouky dá považovat za psa a ne japonskou miniaturizaci psa. Ovšem Fanynka nesplňovala můj požadavek doprovázet mě na každém kroku, ochotně ho plnila pouze, když jsem se chystala do postele. Svůj talent neprojevila v agility, ani v dogdancingu, jak jsem si přála, ale v pití kávy s mou mamkou na gauči, tedy v gaučingu. Není divu, že jsem byla zklamaná a postupem času zatoužila po dalším psovi. Dlouho jsem nevěděla, jaké plemeno zvolit, ale od té doby, co jsem viděla v televizi fenku Keysi, jsem měla jasno, že jiné plemeno než border collii nechci. Jiného názoru byla mamka.
Na smsky s textem, já chci borderku, zasílala odpovědi typu, já chci Harrisona Forda!
Bohužel Harrison Ford se do Českých Budějovic v dohledné době nechystal a já propadla zoufalství. Na moje prosby a sliby reagovala vždy výrazným a hlasitým: „Ne!“
Po čase začala být unavená a její dříve rozhodné ne, začalo ztrácet na intenzitě.
V jedné slabé chvíli řekla: „Zlepši vysvědčení a budu o tom uvažovat.“ Zajásala jsem a do učení se vrhla po hlavě. Chudáci učitelé nevěděli, jak si vysvětlit mou snahu. Někteří možná doufali, že mě zaujali svým zápalem pro předmět. Tímto se jim omlouvám, moje motivace byla úplně jiná. V den vysvědčení jsem si odnášela vytoužené známky a mamce je podávala div ne na stříbrném podnose. Nutno dodat, že moje mamka je učitelka a ty dodržovat sliby prostě musí. Myslím, že hořce litovala, že netrvala na Harrisonu Fordovi. Když se dozvěděla, že border collie je velmi aktivní plemeno a musí se mu věnovat hodně času jinak zdemolují celý byt, neváhala a vnucovala mi jiné psí rasy. Snažila se usilovně, ale marně. Já si stála za svým. Zdeptaná a psychicky unavená matka rezignovala.
Usmálo se na mě štěstí a našla jsem chovatelskou stanici poblíž našeho domova, kde se měli narodit brzy štěňátka. Neváhala jsem a zamluvila si fenku. Bohužel tři už byly zamluvené a mně nezbylo nic jiného než čekat a doufat, že se narodí aspoň čtyři holky. Přesně v den mých narozenin se narodila čtyři štěňátka, dvě fenky a dva pejsci. Přestože jsem byla pevně rozhodnutá, že chci fenku, při pohledu na jejich společnou fotku mi bylo jasné, že nechci žádné jiné štěně. Pejska jsem pojmenovala Timmy. Chodila jsem ho pravidelně navštěvovat a nemohla se dočkat až si ho odnesu domů. Konečně nastal ten osudný den a já si mohla Timmíka odvést.
Začátky byly opravdu těžké, články o borderčí aktivitě nelhaly a já se vracela z každé procházky zdeptaná a unavená. Timmy mě neušetřil spousty trapných situací. Vbíhání do cizích otevřených dveří bylo na denním pořádku. Třešničkou na pomyslném dortu se stala příhoda, kdy Tim vběhl do zahrady luxusního domu a zavřely se za ním elektrické dveře, přičemž já zůstala na druhé straně. V panické hrůze jsem začala volat jeho jméno, ovšem já jsem ho v té chvíli vůbec nezajímala, daleko přednější mu bylo jezírko. Jelikož Timmy není pes, který o svých činech přemýšlí, on jedná, skočil parádního placáka do vody a nadšeně plaval mezi lekníny. Méně nadšení byli majitelé, když mi vraceli mokrého psa a obaleného vodními rostlinami.
Dnes je Timmíkovi rok a stejně jako já prožívá pubertu (chudák mamka). Nudné dny obohatil svým humorem. Závidím mu jeho optimistický přístup k životu (dokáže se radovat z každé hlouposti). Pravda, že s jeho příchodem mi přibylo hodně práce a ranní vstávání také není moje parketa, ale získala jsem tím nejlepšího psa přítele zároveň.