Zde naleznete hlavně úsměvná povídání páníčka
Dovolená 2008
Dovolená, slovo vonící dálkou, sluncem, mořem, horskými úbočími, procházkami a vůbec vším co je daleko od běžného pracovního stresu.
Dovolená, zácpy na dálnicích, rozbitá auta, problémy s ubytováním a přeplněnými plážemi a těšení se domů , kde to přece tak známe.
Co je víc realita nechám na vašem úsudku.
Nicméně, žádné moře není tak modré jako na fotografiích katalogu cestovní kanceláře, z toho se musí vycházet.
A tak jsme vyrazili i my, včetně dvou borderek, aby se psiska koukla za hranice běžných dnů, konkrétně do Rakouska a Itálie, do kopců i k moři.
Už samotný nástup do auta se podobal přesunu vojenské techniky do Afghánistánu, nepochopitelné co všechno se musí vézt na týden pobytu mimo stálé obydlí.
Cestování celkem klasika, Růža koukala ven jak jojo, Joyku to moc nebralo, je prostě „ domácí typ“.
Kousek před tunely na A10 nám rádio zahlásilo Stau
Po několika hodinách jízdy jsme dorazili do vesničky Innevillgraten, která je kousek od Itálie a začali hledat, kdeže jsme to vlastně zamluvili ubytování. Za cenu 31 Euro komplet jsme si nějaké velké naděje nečinili. Pátrání po ubytování jsme začali v údolí a pokračovali výš a výš po cestách, kde řidič fakt chybu udělat nesmí, jinak skončíte o
No ubytování bylo jedním slovem super, ani jsme nechtěli věřit, že je to za tu cenu možný, bez ironie.
A tak začali prázdniny …,
První den jsme vyrazili do Itálie na Lago di Braies což je takový nechutně brčálový jezírko, kde se fotí kalendáře, voda je absolutně čistá, a kde jsme se slzou v oku jsme vzpomínali na naše jihočeské rybníčky, kde v zakalené vodě občas nakopnete při plavání kapra a při brouzdání v rákosí na vás vyplave hokejista z lońské zimy. Psiska se koupala, my jim házeli do vody klacky, lidi na nás taky koukali a všechno bylo krásný až ke konci procházky nás jedna paní upozornila že jsme v přírodní rezervaci a psi musí být na vodítku, jinak že pokuta. Kolik nevím, italsky něgovorím, pouze po němécky a po anglícky. Nicméně se nestalo vůbec nic, naprosto v pohodě.
Další den mělo být počasí nic moc a tedy jsme den strávili v našem údolíčku Villgratental, kde jsme se šli kouknout do údajně pohádkové vesničky Kalkstein.
Po dvou hodinách pochodu jsme dorazili na místo, kde se zastavil čas a kde to vypadalo jak ve filmu od D. Lynche. Vesnička, skrytá ve stínu hor, kam sluníčko nezasvítí, k tomu malý klučík, který měl na sobě v červenci zimní čepici, model sekyrka, rok výroby 1978a bylo mu divný, že dva podobní psi jaou každej jinak barevnej.
Kdyby na mě bafli odněkud Neadrtálci, ani bych se nedivil.
Cestou jsme ještě narazili na týpka v podivně fialové flísce a se čtyřměsíční Májou, což byl místní vořech, ale jinak fajn.
Odpoledne pak chcalo a chcalo, jak by řekl pan Komárek.
Druhý den dopoledne ještě pořád chcalo, to už říkám já, ale odpoledne se počasí zlepšilo, mraky odtáhli kamsi jinam a my vyrazili na další vycházku, na Kamelisenalm. Kamelisenalm je horská louka necelé dva kilometry nad úrovní moře. Autem jsme vyjeli, kam až to šlo a pak šlapali pěšky, prostě pohodička. Louka pěkná i kaplička na ní stála, výhledy jak z letadla.
Na zpáteční cestě nás předjela motorka s dvěma místníma borcema, věk tak 12 a 10 let, helma netřeba, stačí tílko a kraťasy. Zkrátka místní kolorit.
Největší akce dne nastala, když jsme se na cestě potkali s krávama, nemyslím tím rakouské studentky, ale ta zvířata, jež se ve fialové podobě jmenují Milka.
Zatímco Rozára se neohroženě hnala vpřed, připravena zemřít hrdinskou smrtí pod kopyty dobytka v Tyrolích, Joyka by nejradší v asfaltové silničce vytvořila bojový záhrab.
To bylo v daný den všechno.
A nastalo krásné ráno, středa a my frčeli přes Cortina d´Ampezzo na passo Giau v Dolomitech na výlet. Od nás z chaty to bylo cca
Ale nakonec jsme po třech hodinkách zaparkovali ve výšce přes
Výhledy super, psi nadšení, hlavně Růža, náhle se odněkud ozval pískot, ten zvuk Růža ještě neznala a proto bylo třeba tenhle nedostatek ihned napravit. Tryskem se hnala do údolí, a řvala jak pominutá. Za chvíli se zplavená vrátila zpátky, zatímco dámička Joyka byla radši pořád někde poblíž. Co kdyby náhodu něco.
No co, byli to svišti, za chvíli zapískali po druhé, tentokrát ale na skále nad náma. Růžena se hnala jak Messnerův brácha strmým kuloárem vzhůru a poté , co ji svišť utekl na skalnatou římsu za ním. Tam se zastavila, neboť jí její mozeček zavelel dát zpátečku, dolů dobrých
Naštěstí to Růža zvládla a je stále mezi námi i když nechybělo moc a měla leteckej den dolů ze skály, ale to už je naše Růža, život na hraně jí vyhovuje.
Přišel čtvrtek a s ním tolik očekávaný výlet k moři. Z Villgratentallu je to, co by kamenem dohodil, pouze nějakých
V Bibione je naprosto pohodová pláž, kde jsou psi tolerováni a tam jsme také byli. Přesně do okamžiku, než jsem začal zuřivě hledat doklady, peníze a kreditku. Zkrátím to, nenašel jsem.
Jsou v životě situace, kdy se poučení z cizích chyb můžete zdarma vyhnout následkům svých vlastních. Tohle je jedna z nich, když odcházíte od auta, fakt si zkontrolujte, zda-li jste nenechali na střeše od auta cokoliv...
Zachránila nás druhá kreditka, ovšem když jsem platil v místní samošce kreditkou dvě eura šedesátosm centů, paní na mě koukala , jestli to myslím vážně. Jo myslel.
Ale jinak dobrý, nikdo se na nás nedíval divně, že máme dva psy,že se s nimi koupeme, prostě opravdu pohoda.
To už se pomalu, ale nezadržitelně blížil konec dovči. Pátek jsme věnovali výlet kolem proslulých Tre Cime di Lavaredo, což je pohodovej okruh na cca 3 – 4 hodinky včetně zastávek na focení.
A sobota? To bylo už jen tradá domů, 3 hodiny čekání v zácpě u tunelů a k večeru příjezd do ČB.
Tedy vlastně vydařený týden.
Růža opět na výletě
„Boty toulavý, já vím, že se vás už nikdy nezbavím“, tak nějak to zpíval Michal Tučný v jedné ze svých písní. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že tato píseň je jednou z nejoblíbenějších naší Růženky.
A byla neděle 28.1.07 a při běžné procházce ( co je běžná procházka víte už z předcházejících článků) někde v dálce vystřelili. Což bohužel stačilo k tomu, aby Růža vzala do zaječích.
Mohu říci, že jsme zůstávali relativně klidní, neboť Růža měla a) obojek s telefonním číslem na krku a b) byla v tu chvíli poměrně zkušený útěkář- amatér.
Že se z ní v průběhu následujícího týdne stane těžkej útěkář-profík jsme netušili.
Pro jistotu jsme neponechali nic náhodě a tak se v následujících hodinách a dnech rozjela záchranná akce ve stylu „ zachraňte vojína Rayena“ teda Růženku.
Jen ve zkratce: rádia Faktor, Blaník, Prácheň, všechny útulky, policie, myslivci, veterinární ošetřovny, starostové, plakáty po ČB, letáky po ČB a okolí a malé letáčky při rozdávání, dále roznos letáčků do každé schránky v pěti obcích Českou poštou, inzeráty na netu, národní registr psů, nemluvě o obrovské pomoci známých a kamarádů, kteří totéž dělali ve svých bydlištích. Napsat zde „ děkujeme“ je strašně málo.
Jediné co chybělo byly obojživelné čluny a vrtulník s termovizí, na to už jsme fakt neměli i když nepochybuji, že v dalších týdnech by došlo asi i na ně.
Bohužel stále nic a Růža unikala všem pokusům dostat ji domů. Dny a noci plynuly, nejhorší to bylo vždy večer před usnutím, nejlepší při spaní, člověk to prostě zaspal a rána o něco lepší s jakousi nadějí, že „ snad dneska budeme mít štěstí“.
Jenže ono prd velebnosti, když už to začalo být opravdu „ špatný“, dostal jsem ve čtvrtek informaci, že jakýsi černobílý pes pobíhal na sídlišti Máj v Č.Budějovicích. Sídliště Máj je známé vysokou koncentrací indočechů, našich spoluobčanů. Ihned jsem vyrazil a hledal, jenže nic, přesto to byla první reálná stopa po 5 dnech.
Jen tak by the way, v pracovní den bylo na Máji poměrně hodně indočechů, do práce zjevně nechvátali a měli se celkem fajn. Šťastné to děti jihu.
Pak přišel pátek, šestý den, kdy Růža byla kdesi, my netušili kde a tahali za hodně krátký konec provazu. Kolem poledne pak přišla hodnověrná informace, že Růža byla předcházející noci spatřena na sídlišti Vltava, jen několik kilometrů od sídliště Máj.
Okamžitý nástup, letáčky, plakáty- rozdávání až do osmi do večera a navíc potvrzení
od jednoho pejskaře, že ji také nejspíše viděl. Konečně reálná stopa i když v tu chvíli bez výsledku, hledali jsme Růžu na místech, kde ji viděli lidé před cca 20 hodinami, ale aspoň jsme tušili, že žije.
Ona si žila a spokojeně, jenže to jsme nevěděli.
Rozhodující a pro nás příjemný okamžik se blížil. Rozhodli jsme se zkusit najít Růžu večer, volat na ní v pozdních hodinách. Šance mizivá, ale co.
Zhruba kolem desáté večer jsem vyložil Martinu na Vltavě, která ji šla hledat a sám jel na Máj, kde by také mohla být.
Návštěva nočního Máje je zážitek sám o sobě, není nutno jezdit do Bombaje, stačí Budějce.
Nenašel jsem a vracel jsem se tedy zpět autem na Vltavu pro Martinu.
Jestli to byla náhoda nebo to řídí někdo shůry nevím, prostě jsem periferním viděním zahlédl jakéhosi chodce s flekatým psem u silnice, Než zastavíte auto, byť jedete pouhých
Nicméně ihned poté, co jsem auto otočil a cíleně se zaměřil na onoho kluka se psem, jenž v tu chvíli přecházel v osvětlené části silnici mi bylo jasný, že Růža je na světě.
Fofrem jsem vyrazil zpět k chodci, který zrovna veselé Růže házel klacek. Růženka to prostě brala jako nějakej pionýrskej tábor, něco jako kurz přežití a zadarmo. Nikdo po ní nechtěl slalom, nikdo jí nevodil na vodítku, byla sice pohublá, ale duševně maximálně happy. O tom, že je duševně normální silně pochybuju. Gumy zahvízdaly, auto se zastavilo.
Jestli si myslíte, že by na mě radostí skočila,když mě 6 dnů neviděla, těžce se mýlíte.
Růža vypadala, jako když odvádíte své dítko od kámoše domů v situaci, kdy mohlo dát na playstejšnech rozhodující bod. No nic.
Růžu jsem hodil do kufru, její aktuální kámoš se zjevně lekl a couval, no ono si představte, že v 11 večer u vás zastaví s hvízdáním gum auto, z něj vylítne někdo těžce nasranej v kšiltovce, zimní bundě a řve na vás „ kdes vzal toho psa“.
Že ten debil schválně nezavolal, když Růža měla obojek s číslem na krku už neřeším, to bych ho musel zabít.
A to je všechno, po šesti dnech obrovských nervů, ježdění autem, lepení letáků, rozdávání letáků, lepení větších plakátů, obvolávání, pomoci přátel a známých, rozhodlo o nalezení Růži tak 5 sekund, kdy jsem jel na určitém místě v určitý čas. Víc to nebylo, věřit tomu, že to byla náhoda se mi nějak nechce.
Co na závěr. Nebuďte lhostejní a neztrácejte naději, alespoň někdy má i příběh ze života šťastný konec.
Až bude Růža přebírat diplom útěkář – profesionál, dáme vám vědět, zatím čau.
Každý i ten sebevětší masochista-kynolog, který dobrovolně v 5 ráno běhá se psem,
aby se vyvenčil ( samozřejmě pes), zatouží na malou chvíli zbavit se svého trpitele a zakusit onen blažený pocit, kdy nemusí vstávat, omlouvat se pánovi od naproti za ušpiněný kabát, trnout hrůzou poté, co se mu jeho čtyřnohý kamarád pokusí zastavit rozjetý autobus apod.
Naše drahá Rozárka nám toto umožnila již několikrát, pro nás v nevhodný okamžik a naposledy letos o prázdninách. Při zcela standartní procházce, tzn. dítě v kočáru, k tomu dva rozjívení pejsánci, prostě někde za horami vystřelili a Růženka tím pádem taky „ vystřelila“.
Než jsme stačili zareagovat, byla Růža jednoduše v trapu. I hledali jsme, hledali, do noci pátrali, volali na policii, do rádia, lepili plakátky, objížděli okolní vesnice a stále nic.
Zatímco panička již propadala nejčernějším vizím, Růža si celkem vesele fungovala dál, ale to jsme v danou chvíli netušili.
Situace prekérní, nemilá,kdo ji zažil, ví o čem mluvím, kdo ne, vyhněte se tomu jak jen se dá.
Nicméně Růža je prostě hafan zvídavý a zatoužila zjistit, jak se bydlí v nižších sociálních patrech, vlastně v těch úplně nejnižších.
Zčista jasna náhle zazvonil telefon a slečna z jedné prodejny nám řekla, že viděla našeho psa
a že si pro něj máme přijet.
Vhodil jsme do prkenice nějaké Palacké, ať nálezce odměna nemine a vyrazil směrem k prodejně. Tam mě však čekal šok, místo slečny stál s naší Růženkou regulérní homelessák, na sobě svůj luxusní vaťák ( proč ho měl v červenci nevím) , toaletku tipuju na „ Sklepmistra“
- Hugo Boss to fakt nebyl, s ním Růža , která měla místo vodítka jakýsi řemen, nicméně vypadala maximálně spokojeně.
Že si Rozáru ten dobrák neudělal na česneku dodnes nechápu, ale zaplať Pán Bůh za to.
V nastalém zmatku jsem si neuvědomil, že onen „krasavec“ není ona slečna z prodejny
a probudil se ve mě Rotschild, á dobře tak malej Rotschildek.
S panskou sebejistotou jsem vytáhl ze šrajtofle tisícovku a předal ji onomu dobrému muži.
Tomu v tu chvíli zjihly oči, nikoliv snad radostí z dobrého skutku, ale především z představy večera stráveného s hektolitrem červeného krabicáku z Lidlu. Jsem si jist, že onen gentleman tisícovku v celku ještě neviděl a tak se mi klaněl až k zemi, div že mi nohy nepolíbil, děkoval mé rodině až do pátého kolene, zřejmě jsem pro něj od té doby ztělesněním Boha chlastu.
Na moment jsem zažil pocit Perského šáha. V danou chvíli už jen chyběla slova jako
„ promiňte že dýchám vzduch co vy a dovolte mi stát ve stínu Vašeho koně“
To celé divadlo před očima návštěvníků Večerky na Lidické.
No nic, Růžu jsem naložil do auta, odvezl domů a konečně po dvou dnech vypadalo vše ok.
Docela fakt hodně utahaný jsme šli zalehnout do postele, když nás kolem druhé ranní probudil smrad, jako kdyby nám v bytě zaparkoval hovnocuc.
No co se asi tak mohlo stát, že jo. S největší pravděpodobností měla Růženka u svého hostitele i společný oběd a pravděpodobně ji pohostil kližkovým pyré s bramborovou slupkou na víně.
Rozárky střeva uvyklá jinému menu tento nápor české homeless kuchyně prostě neunesla
a protože nebylo kde, a zřejmě hlavně kdy, pustila vše na koberec, jedinej, který v bytě byl, jinde jsou jen parkety. No a tak nezbylo, než abychom jako otroci zase uklízeli a tiše záviděli těm, kteří mohli spát spánkem spravedlivých.
Pevně doufám, že Růža si plně uvědomuje, že v tuto chvíli bydlí v bytě první kategorie a žere Royal canin nebo ne?
"JOJ" je ale divný jméno pro psa
Když 16. července dva tisíce a šest roků poté co se narodil Ježíšek stála na prahu našeho bytu hnědobílá kulička malé borderky, netušil jsem, co všechno se může stát. Rozárku jsem skorovyženil vlastně v roce jejího života, takže první rok ze života nikoliv hmyzu , ale borderky mi zůstával až dosud utajen.
Pravda, jakési zvěsti o povaze rodičů malé JOY se ke mě donesly, ale věřte pejskařům...
Joyinky mamina, že prý je domina, sem zaslechl.
Malá Joy nikterak nelenila a asi během 10 minut začala „ šéfovat“ nám všem ,a to jí byly teprve jeden a půl měsíce. A to se jí daří víceméně do dneška.
Když asi po týdnu nechala Martina dělat JOY přívěsek se jménem a telefoním číslem na Martinu,poněvadž Joy ještě telefonovat neumí, tak bodrý chlapík nevysokého IQ u mašinky prohlásil:
„ JOJ je ale divný jméno pro psa“. Chudák ani netušil jak se trefil.
Ona se totiž naší malé psí dámě stala málem osudná její žravost. Jednoho dne nám neskákala zcela nepochopitelně večer po hlavách, nekousala kabely, boty, nedemolovala křesla, ale pouze ležela.
Což bylo víc než podezřelé. Její hlavní aktivita začíná totiž kolem půlnoci a končí zase kolem půlnoci.
Druhý den se jelo na veterinu, ať provětráme prkenici. Diagnóza byla trefná, nejspíš něco sežrala a buď to půjde ven samo nebo „ pod kudlu“. Naštěstí to šlo ven samo. Přátelé, kdo neviděl neuvěří. Trochu to připomíná onen slavný vtip z doby komunismu, když se ptá Rus Rusa, zda-li jedl pomeranč a ten mu odpoví, že ne, ale že jeho bratr má známého a ten jej kdysi viděl.
Joy doslova vy... dětský dudlík z kojenecké lahve, ten ovšem na své pouti trávicím ústrojím Joyinky nabral dvojnásobný objem, takže porovnám-li to s člověkem, tak bychom museli vytlačit tak dvoulitrovku od Coly.
A pak, že je "JOJ" divný jméno.
Co vlastně znamená VODAFONE
Jako správní „psí potrefenci“ jsme v pondělí 21.8.2006 vyrazili na procházku za město, tentokráte k Vrbenským rybníkům. Zde jsme předpokládali, že zejména Růženka bude mít vhodné subjekty na prozkoumání, neboť zmíněné rybníky patří do chráněné biosférické ptačí rezervace a je zde tedy větší šance, že Růženka uloví nějakého chráněného a zajímavého opeřence :-).
Zde se omlouváme všem „zeleným pozorkům“, Růža vyhlášky nečte a je jí v podstatě šumafuk, jestli je to obyčejný pták, nebo Kvakoš noční.
Vzali jsme si na cestu foťák, neboť dokumentace ze života našich psích magorů je nezbytnou součástí mnoha výprav.
Cesta se vyvíjela úplně normálně, tzn. Joy sežrala starou rybí hlavu, Růža se vrhla do vody za tuším Potápkou Roháčem, vyváleli se v bahně, chtěli házet aporty a štěkali na celou hora, jak by řekl Krakonoš. Do toho všeho kvílelo dítě v kočárku a dožadovalo se pozornosti rodičů.
U rybníka Černiš, jsme se rozhodli zdokumentovat sportovní zdatnost našich hafanů
a přemlouvali Růžu ke skokům ze břehu do vody a pokoušeli se něco fotit. Snímky byly takové všelijaké, až má drahá pojala ideu, že s foťákem vleze do vody a vyfotí tak pravé akční snímky z úrovně vodní hladiny.
Vše vypadalo ok až do okamžiku, kdy se Martina začala pomalu potápět a to cca pouhé
Psům to bylo samozřejmě jedno, ty na foťák nevydělávali.
V prvním okamžiku jsem se domníval, že se jedná o další její „ kanadský fórek“ a snaží se mně pouze vystrašit tím, že ve vodě poklekla. Bohužel však nikoliv a během chvíle čouhala ze studeného kačáku , ježíšmarjá pardon „ biosférické rezervace“ pouze hlava a ve vztyčené pravici místo pochodně jako u sochy Svobody v americkém Novém Yorku moje zrcadlovka. Krve by se ve mě nedořezal, jak jsem se bál, aby Martina neprochladla :-).
Hafani radostně pobíhali kolem v domnění, že se jedná o nějakou zajímavou a novou hru. Naštěstí už ale Martina seděla pevně na dně a další ponor se tudíž nekonal.
Po vystoupení z vody mi Martina vrátila foťák a beze slova vytáhla z kapsy Nokii 6210 i ( teď už vím, že to „i“ znamená – funguje „i“ ve vodě) ve které to zcela regulérně šplouchalo a v displeji se přelévala voda. Prostě v tu chvíli se jednalo o přístroj určený pro Rákosníčka.
No prostě Voda phone, jasný ? a ponaučení? Jak by to naformulovala Holina Obrowská – A mám pro vás další radu - Když chceš pejska vyfotit, líp do vody nevstoupit.
P.S. – vysoké uznání inženýrům do Finska, telefon po vysušení normálně funguje.
Jo a fotky- to se zeptejte Martiny...
Rose, Růža, Rozárka, Růřenka, Pendolíno
K Rose neboli Růže jsem přišel zcela zdarma v rámci „ skorovyženění“. Nabízím proto svůj pohled na Růženku, který není zatížen růžovými brýlemi.
Rose chodí, pardon běhá, po téhle planetě od září roku
Rčení, že blesk je Rózy pomalejší brácha není daleko od reality.
Rose se stává už během svého života postrachem pro České dráhy, neboť její urputné pronásledování každé mašiny s vagónem přivádí majitelku do infarktových situací, protože u některých pomalejších vlaků ( a to jsou v Česku skoro všechny) je Rose schopna vlaku svou rychlostí konkurovat.
Na tuto sitauci se rozhodl management ČD zareagovat a nasadil na tratě v ČR rychlovlaky Pendolíno, které by snad mohli být rychlejší než Rose. Nicméně i v této situace má vedení ČD z přímé rychlostní konfrontace s Růženskou strach, jelikož Pendolíno v jižních Čechách raději ani nejezdí.
Apropó si uvědomte, že armáda ČR vyměnila zastaralé Migy za moderní Gripeny teprve v roce 2005, zde opět vidím obavy z rychlosti ROSE a opět, bývalé vojenské letiště v Českých Budějovicích bylo raději zrušeno.
Je to všechno jenom náhoda?
A přitom by stačilo tak málo. Aby letecké vedení NATO uznalo kvality naší Růženky
a bojový letoun Jas 39 Grippen nesl kódové označení Růža. Jen si to představte. Jas 39 Růža právě přistává ….